ÚvodISA2013 - Zápisky z mezinárodní konference věnované rakytníku
V pořadí již 6tá mezinárodní konference zaměřená na pěstování a výzkum rakytníku se uskutečnila v polovině října v německé Postupimi, což v porovnání s předchozími destinacemi (Čína, Rusko, apod.) bylo z ČR jen kousek, takže jsem příliš neváhal a jel se osobně zúčastnit. Ani mě moc nepřekvapilo, že jsem byl mezi stovkami přítomných z téměř třiceti zemí jediný Čech - rakytník je u nás stále dosti okrajová záležitost a nebýt snahy Ing. Bajera z Adava - velkého popularizátora této plodiny, tak se tu o něm skoro neví a taky by nebyl v podstatě k sehnání (mám na mysli sazenice různých odrůd).
Do Postupimi jsem odcestoval autem z Brna, těch zhruba 600km se dalo zvládnout relativně v pohodě (zvláště od okamžiku, kdy jsem vyměnil české dálnice za německé). Musím tomuto městu nacházejícímu se jen kousek od Berlína udělat trochu reklamu, protože mě v mnoha směrech překvapilo - sice nepatřím mezi vyložené obdivovatele architektury, ale zdejší nenásilné propojení zástavby s množstvím parků a historicky cenných budov (např. areál zámku Sanssouci a další pamětihodnosti zařazené do seznamu UNESCO) na mě udělalo opravdu dojem. Je to určitě zajímavý tip na nějaký zajímavý výlet nebo dovolenou...
Samotná konference, nebo alespoň její prezentační část, byla geniálně umístěna do obrovského skleníku Biosphere, který je uzpůsoben pro pořádání podobných větších akcí (součástí je restaurace a kompletní zázemí). Kromě množství rostlin jsou uvnitř volně se pohybující zvířata (ryby v jezírkách, ptáci a v podzemní části dokonce netopýři). Přednášky probíhaly od pondělí do středy, pak následovaly dva dny exkurzí do pěstitelských a zpracovatelských podniků. Z časových důvodů jsem na konferenci absolvoval až závěrečný den prezentací a pouze jeden den exkurzí, ale i tak to bylo velmi přínosné. Navíc jsem získal přístup ke všem materiálům z ostatních prezentací a navázal kontakty se zajímavými lidmi.
Každá prezentace v Biosphere byla z organizačních důvodů časově omezena na 15 minut, poté následovaly dotazy z řad přihlížejících. Některým přednášejícím to bohatě stačilo a byli po té čtvrthodině rádi, že můžou skončit (obzvláště ti, kterým dělala angličtina dost vážné problémy), jiní naopak nakousli tak rozsáhlá témata, že se po deseti minutách nacházeli na straně 3 ze svých 45ti přichystaných "slajdů" a museli pak přeskakovat spousty důležitých informací. Naštěstí bylo během celého týdne hodně možností k dodatečným diskuzím a všechny prezentované materiály navíc bylo možno získat i v elektronické podobě, takže časové omezení zase až tak nevadilo. Krátký výtah z nejzajímavějších prezentací uvedu časem v samostatném článku, originály bude možno stáhnout z oficiálního webu německého organizátora konference: www.sanddorn.net.
Ve čtvrtek následovaly již zmíněné exkurze, na které se cestovalo autobusem směrem na jih z Postupimi. První zastávka byla v menším rodinném podniku Christine Berger ve vesničce Petzow - firma s 50ti zaměstnanci se specializuje čistě na výrobky z rakytníku, ve své nabídce má zhruba 70 produktů jako šťávy, džusy, džemy, likéry, cukrovinky, ale taky výborné víno, kosmetiku atd. Dostalo se nám osobního přijetí od majitelky, které trvalo skoro 20 let než se dokázala se svým projektem v regionu prosadit a dostat produkty do širšího povědomí lidí. Kdo kdy zkoušel vyrábět rakytníkovou šťávu, tak si jistě dovede představit s jakými problémy se ze začátku asi potýkali. Pro ty co to nezkoušeli - je celkem oříšek docílit toho, aby rakytníková šťáva nabyla homogenní podoby. Záleží na mnoha faktorech (a také na výběru vhodné odrůdy) jak bude rakytníková šťáva po sterilizaci ve sklenicích vypadat, většinou dojde k tomu, že se po nějaké době oddělí jednotlivé vrstvy pevných částeček, kapalné složky a oleje a na takto vystavenou láhev je dosti nevábný pohled, což zajisté odradí mnohé potenciální zákazníky. Dalším cílem je vyladit množství přidaného cukru (protože samotný rakytníkový mošt je díky své kyselosti téměř nepoživatelný), případně různé kombinace s jinými, sladšími druhy ovoce.
Degustovali jsme asi 3 druhy džusů, různé džemy, bonbóny a také rakytníkové víno - překvapivě chutné. Pro návštěvníky firmy, která se mimochodem nachází v turisticky zajímavé lokalitě na břehu jezera, byly otevřeny dva útulné obchůdky s kompletním sortimentem zboží a také restaurace nabízející rakytníkové speciality. Vše vedeno s typickou německou precizností, prostě radost pohledět.
Další zastávkou byl Herzberg, kde nás uvítal ředitel místního zemědelského družstva, které se mimo jiné zabývá pěstováním a sběrem rakytníku. Mají osázeno několik desítek hektarů na středně kvalitních půdách, které jsou ale naprosto dostatečné pro nenáročný rakytník. Jako první jsme si měli možnost prohlédnout čerstvě sklizené pole odrůdy Hergo. Na první pohled to tam vypadalo, jako by sklizeň ještě ani nezačala, při bližším pohledu bylo ovšem jasné, že je to dáno způsobem sběru - vzhledem k vlastnostem německých odrůd a ceně místní pracovní síly není možné sbírat plody ručně, ale pomocí jakéhosi kombajnu se řežou celé větve asi 80cm nad zemí a odvážejí k dalšímu zpracování. Rostlina na jaře z pahýlů zase obrazí a za dva roky lze sklízet stejným způsobem znovu. Tento postup sice přináší určité ztráty (množství nesklizených plodů ve spodní části keřů plus střídavá sklizeň), ale ve výsledku se zřejmě vyplácí více než cokoli jiného - alespoň tedy v Německu, kde je příliš drahá pracovní síla na to, aby se sbíralo ručně.
Autobusem jsme se přesunuli pár kilometrů na výsadbu Leikory, o které nám předtím řekli, že je letos poprvé napadena rakytníkovou muškou. Samotná tato informace - tedy, že se obávaný škůdce rakytníku již vyskytuje i v centrální Evropě, byla dosti nepříjemná a podhled na poškozené rostliny značně depresivní. Zajímavé je, že na nedalekém poli s Hergem nebyla napadena jediná bobulka. Zatím nelze s jistotou říct čím je to způsobeno, zda chemickým složením, barvou, chutí či kombinací více aspektů.
Exkurze byly zakončeny v hale, kam se přiváží seřezané větve s plody a jsou automaticky zpracovávány na lince, která v době sklizně běží nepřetržitě 24h. Větve jsou nejdříve na pásovém dopravníku posunovány do tunelu, kde dojde k rychlému zmrazení kapalným dusíkem, pak se oklepou plody a v další části stroje se oddělují prázdné větve a následně i listí. Stále zmražené plody se sypou do plastových kontejnerů a ukládají do přistaveného nákladního auta s mražákem, které je pak odváží k dalšímu zpracování. Celý proces jsme bohužel neviděli za chodu, protože sklizeň skončila den před naším příjezdem, mohli jsme si ale aspoň vše důkladně prohlédnout a osahat.
